Zapadlá povídka - 1. kapitola - rituál

Napsal Morell Sunweaver (») 26. 3. 2020 v kategorii Všemožné povídky, přečteno: 154×

Píseň se nese chladným vzduchem pouště. Je plná smutku. Nikdy ale nikdo nezjisti, kdo tyto písně zpívá. Viki se nesla na větru, který nesl onu smutnou píseň a hloubala nad zvuky, ve kterých byla slova, kterým nikdo nerozuměl. Viki byla dračice se smutným osudem. Vyrostla jako chovný drak v rukou lidí a sotva dorostla asi poloviny velikosti dospělého draka, její majitel ji zaklel, aby přestala stárnout. Příliš se svému majiteli líbila se svým dokonale černým zbarvením se smaragdovýma očima. Znamení kouzla měla vypálené na stehně. Její majitel a jeho rod byli už dávno zapomenutou historií a ona, osamělá, se od té doby loudala světem sama.

Snad právě proto tyto pouštní písně ráda poslouchala. Nyní už ale neputovala bez cíle, mířila za hory a do bažin, do říše ještěřích lidí. Ti si občas říkali drakoniani, ale s draky měli společný jen vzhled. Dokonce ani neměli křídla. Vítr následoval dračici až mezi hory, kde se zastavil a dračice překonala vysoké štíty hor, tak mocných a silných, že poušť za ně nikdy svou mocí nesáhne. V takových výškách musela být Viki opatrná, byla malá a větry byly silné. Hory ji pozorovaly, cítila to. Byly velké a prastaré… a plné hněvu na poušť, se kterou vedly válku. Závanem větru plného sněhu poškádlily dračici, která sevřela křídla, aby to s ní nehodilo na svahy skal. Mezi horami se ozval hrom. Dračice vyvázla bezpečně.

Mlhy nad močály nesly vůni a bzukot velkého hmyzu, kterým se živili mladí draci i mnohé druhy zde žijících ještěrů. Viki se oblízla, složila křídla a vrhla se na vážky letící nad mlhou. Krásně jednu chytila a v letu spolkla. Zde by lovila častěji, nebýt dospělých draků, kteří si sem občas letěli vylepšit jídelníček, někdy i mláďaty jiných draků. Před těmi se Viki musela mít na pozoru. Nyní začala větřit. Svého miláčka někdy vytušila už z velké dálky a už se jí stýskalo.

Když jí ale oči přestalo oslepovat Slunce, vylekala se. Stáhla křídla a zmizela mezi stromy tak nešikovně, že spadla do vody. Moc dobře, že už se naučila plavat. Stáhla křídla, kroutila tělem jako had a pomáhala si nohama… Doplula k velkému kořeni stromu a vylezla z vody. Stromy zde byly tak velké, že by pod nimi našel stín i největší z draků. Tohle údolí bylo plné vody a požehnání života. Viki zvedla hlavu a rozhlédla se. Mezi listím zahlédla velkého zeleného draka. Těžko říct, jakého věku, ale proti ní byl velký. Byl dospělý a kroužil nad údolím v naději, že uloví naivní dráče, kterým Viki naštěstí nebyla.

Drak měl příhodný vítr, tak spokojeně vyčkával. Viki opatrně slezla zase do vody a plavala směrem k Dědině, obydlí ještěrů. Byly doby, kdy by ji nenapadlo, jak užitečné jí bude umět plavat, navíc tak, aby co nejméně vířila vodu. Bylo to dlouhé plavání, ale drak kroužil vysoko a Viki brzy svitla naděje, když uviděla rákosová bydlí a dřevěné cesty vybudované na sloupech trčících z vody. V mysli se znovu zkrotila, nesmí udělat blbost. Tak plavala dál opatrně, tentokrát pod cestou, kde ji nikdo nemohl vidět. Na okraji Dědiny se pomořila a podplavala budovy. Ve středu vesnice totiž byly chaluhy a několik plošin. Na jednu z nich se Viki pokusila dostat. Po chvíli snažení, protože byla obalená slizem, se vzdala a zachycená předníma nohama zůstala ve vodě a odpočívala.

S hlavou na plošině z tvrdého rákosu si Viki povzdechla. Stín na ní vrhal zelený drak vysoko nad ní. Kroužil, ale nezaútočil. Viki měla totiž štěstí, že zaplula do záhonu vodních rostlin, které ještěři pěstují pro jídlo. Pro draky ale byly prudce jedovaté.

Dračice tak na něj vrhala iritované pohledy a čekala, až ho to konečně omrzí. Ještěři si jí prohlíželi dosti nevrle a někteří už měli v rukou luky s jedovatými šípy. Věděli moc dobře, co drakům šťáva z jejich chaluh dělá. Jeden z nich ukázal na jizvu na dračí noze, znamení, že jde o chovného draka, který někomu patří. Nikomu se nechtělo platit majiteli mrtvého draka, tak nakonec jen hlídali a čekali, až se objeví majitel, nebo až drak zase odplave a oni budou moci počítat škody. Znamení majitele si obkreslili a už uvažovali, kolik si naúčtují. Naštěstí netušili, že její chovatel je už dávno mrtvý.

Zelený drak vysoko na obloze ještě nějakou dobu kroužil a pak odletěl. Viki si oddechla a citlivě se vynasnažila vymotat z chaluh. Pak plula rychle pryč z dosahu vesnice. Určitě nadělala více škod, než chtěla. Tady to sama moc neznala, bažiny, které jsou součástí svatého jezera Stromu života, navštěvovala vzácně. Slib je ale slib a ona se tedy musela dostat do elfské vesnice, kde se scházeli mnozí cestovatelé k rituálům oslav života.

Doplula k náplavě bahna. To bylo nebezpečné místo. Pokud by uvízla, už se odtud živá nedostane. Byl tu ale padlý strom, ke kterému se chtěla dostat. Musela náplavu obeplout a promotat se větvemi. To chvilku trvalo. Pak už se konečně vyškrábala na strom. V mysli se přesunula za svým přítelem a ucítila jeho mysl a jeho energii, která jí přinášela uklidnění. Věděl, kde je a kde teď bude spát. Už zítra se zase setkají…

 

 

Puch bláta z Viki nevyprchal ani když konečně doletěla do blízkosti elfské vesnice. Ta byla vybudovaná na skalách jediného kopce v širém okolí. Stromy na těch skalách vyrostly pod šetrnýma rukama a magií elfů do výše i síly a byly domovem komunity elfských kněží a druidů. Přistála na jedné ze skal blízko velkého přístavu, kde se střídaly lodě, které pendlovaly mezi přístavem u hor a vesnicí. Tyhle dny pluly dvakrát denně, aby přivezly všechny, kdo se chtěli účastnit rituálu a oslav. Viki si je pokojně prohlížela, neměla chuť panáčkovat, nebo jinak dělat roztomilou. Tak v klidu seděla a pokojně si prohlížela okolí.

Malá lodička s elfským druidem mířící k ní upoutala její pozornost. Druid měl na hlavě čelenku a ozdoby s parožím. Působil opravdu jako kdyby byl oblečený do stromu. Lodičku poháněl pádlem s dlouhou tyčí. U skály loď stočil a zachytil se skály.

„Ty jsi ta dračice, co patří ke krvavému knězi, že ano? Ten přijede večerní lodí. Ty se mezitím pořádně opláchni, Ani elf nesmí smrdět jako mrtvola na tak svaté události, takže to pro draky platí taky.“ ukázal na pláž, kde se několik elfů koupalo. „Tam taky můžeš počkat na svého přítele, ten si tě najde sám.“

Dračice přikývla, elf kývl na pozdrav, udělal gesto požehnání a stočil loď zpět k přístavu vesnice…

 

„Ah, tak tady jsi...“

Dračice Viki vyvalila oči na elfa, který k ní šel. Kdyby právě nepromluvil, ani by ho nepoznala. Carnimor byl obvykle oblečený v zabijácké zbroji a ozbrojený až po uši. Nyní na sobě měl róby kněze, na hlavě plátěnou tiáru kněží života a u pasu jen jediný nůž. Elf se usmíval, protože Viki vysedávala na pláži a dělala opěradlo pětici elfských dětí, které zkoušely jestli nenajdou nějakou uvolněnou šupinu, aby si ji mohly nechat pro štěstí. Kousek od nich byly dvě další děti, se kterými házela puberta.

„Nevstávej, nechvátáme.“ Carnimor se usmál a došel ke dračici, které dal pusu na hlavu.

Dračice zavrněla a něžně mu oblízla bradu, ale jen velmi decentně. Spokojené děti se na to usmívali a dva puberťáci si začali šeptat:

„Ti dva spolu choděj.“

„Fakt? Kecáš.“

„Ne. A dělají to spolu...“

„Vy dva!“ Okřikl je jejich otec, který se nad nimi najednou tyčil. „Tyhle řeči se nesluší na budoucí druidy!“

Carnimor se tomu zasmál a usadil se do písku. Teď byl čas na příběhy a poklidný odpočinek. Rituál začne až následující večer…

 

 

Viki byla příliš malá, aby mohla na svém hřbetě vést Carnimora, ale svolila k tomu, aby se v jejím sedle střídaly děti. Odpoledne ale vození skončilo, protože mnoho drobných lodiček vyplulo z přístavu a zamířily k posvátnému stromu. Strom života byl největší, který na tomto světě rostl. Měl velký kmen, ze kterého rostlo mnoho obrovských větví košaté koruny a v koruně měl cosi jako poloprůhledný květ plný energie, slabě svítící a plný mocné síly. U jeho kořenů si elfové vybudovali hned několik svatyní. Byl tam kruh druidů, malý lesní háj a několik chrámů různých elfských klanů. Carnimor patřil k těm, kteří vzdávali úctu životu na jedné z luk obklopené sochami.

Jednou za dvacet jedna let se tu sešli duchovní všech těchto cest, aby prováděli své rituály pro vzdání úcty životu a společně též vzdali úctu jeden druhému.

Protože Viki nebyla kněžkou, musela zůstat na okraji louky a pozorovat rituál kněží Garakany. Carnimor býval veleknězem, pro tu funkci vybrán Garakanou samotnou. Kněží zde bylo jen pět a svůj rituál prováděli s páskou přes oči. Přesto neměli problémy se orientovat. Kněží garakany uměli vidět i bez očí, své vlastní rituály vždy dělali v naprosté tmě a výjimkou bylo jen velké setkání zde u Stromu života. Viki ho mezi ostatními elfy snadno poznala. Přestože měl vlasy černé jako havran, měl něco, co žádný jiný elf. Měl šediny.

Tiché šeptání kněží ve starém jazyce bylo hypnotizující a vítr okolo stromu nesl vůni mnoha pálených svatých bylin a jiných magických směsí. Viki se z toho málem točila hlava, jak síla vůní sílila. S tou vůní se ale i ona jaksi připojila k rituálu, jak si najednou začala uvědomovat moc duší, které měly těla oněch pár kněží, bylo to jako mocná záře, jako obrovský plamen ohně a když se rozhlédla, uviděla další takové mocné ohně života z ostatních míst, kde se též konaly rituály. I ona sama zářila něžným modrým světlem, ač oproti kněžím velmi slabě. Pohled na tu záři jí dával poznání vlastní vznešeností. Roztáhla křídla, vzhlížela ke květu života, který jemně zářil, ale nyní byl i pro ni živý, jako kdyby ve svých útrobách opravdu uchovával život, duši, která spí, ale ve svých snech vnímá vše okolo sebe.

 

Rituály shodně skončily o půlnoci kdy se ze všech rituálních míst ozvalo hlasité volání a vzdávání chvály životu. I Viki si zakřičela svým dračím hlasem. Tehdy začaly oslavy a všichni se rozešli, aby se bavili a probírali mnohá témata s kde kým, jedli a tančili, na několika místech začala hrát hudba.

Carnimor se tehdy k Viki připojil. Jeho vlasy byly stejně černé jako její šupiny, (až na zjevné šediny) ale jeho modré oči ve tmě lehce zářily, dar druhu elfů, který byl až na Carnimora vyhynulý. V rukou měl misku s bílou barvou. Viki na něj udělala obličej. Umění kresby na tělo opravdu neoceňovala. Tentokrát jí ale udělal jen rituální runu na hlavu, stejnou jakou měl i on, ve tvaru V a polokruh, takže to vypadalo jako Slunce zapadající v údolí mezi kopci. Byl to symbol Stromu života a měli ho na tváři všichni, kdo se sem přišli zúčastnit. Elf a dračice spolu louku opustili a šli prozkoumat, co se kde děje. Mnoho drobných skupinek provádělo své soukromé rituály, dokonce i pár jednotlivců. V kruhu druidů byla velká debata o Mrtvé poušti a mnozí vymýšleli různé teorie, co se vlastně v Agonamoru, záhadném místě v jejím srdci, nachází, že to způsobilo úhyn všeho živého v takovém rozsahu. Mrtvá poušť své tajemství střežila příliš dobře a nikdo, kdo se odvážil dost blízko, už se nikdy nevrátil. Jediné, co se vědělo je, že Agonamor zakrývá věčná mlha a ani létající bytosti nemají šanci zjistit, co tam je. Ani to nezkoušejí. Ti z letců, co to zkusili, prostě spadli z nebe do mlh a zmizeli jako každý, kdo tam vešel pěšky. Agonamor je území rozlehlé asi jako menší království. Věčná mlha znamená, že na území Agonamoru je voda. Nic jiného se ale o Agonamoru s jistotou říct nedá. Dokonce ani to, jestli ony smutné vzdechy větru, smutné písně pouště, pocházejí z Agonamoru, jsou opravdu nářkem těch, kteří tam žili, než se krajina proměnila v poušť. Jaké zlo nebo ohavnost měla úkryt v Agonamoru, nevěděl nikdo. O Mrtvé poušti se mluvilo vždy s obavami. Už po dva věky světa zůstávala stejná, ale všichni se bojí, že se její zlo začne znovu šířit.

Někteří se vyptávali i Carnimora na jeho názor. Ten jen krčil rameny. Tlumočil jim ale, že Viki slyšela, že je tam něco mrtvého, co ale zároveň umřít nemůže. Všichni nad tím pokrčili rameny, bylo to stejně tak možné, jako že tam je jakýsi parazit na životě, bůh smrti ve fyzické formě, nebo že tam je pevnost černých mágů, kterým se jejich magie totálně vymkla kontrole. Carnimora i Viki zaujal názor, že tam leží přístup k srdci světa, zaplavený vodou a prokletý tak mocně, aby se k němu nikdy nikdo nemohl dostat a světu ublížit. Starší trpaslík se zeptal Viki, jestli by bylo možné, že tam je mrtvola jednoho ze strašlivých draků nemrtvé letky, která za dávných časů brázdila sever a ohrožovala vše živé. Viki to skrze ústa Carnimora připustila.

Dospělý drak by mohl mluvit za sebe sám, ale Viky nedorostla dost na to, aby mohla dobře artikulovat řeči jiných ras a mohla vydávat jen nedokonalou dračí řeč, které málokdo kromě draků dokázal porozumět. Snažila se, ale zatím dokázala vydat jen pár slabik. Naštěstí se mezi jí a Carnimorem vyvinulo spojení, mohli jeden druhému číst myšlenky a elf jí rád dělal tlumočníka, když bylo potřeba.

Chvíli poslouchali dobrodruha, který se odvážil na dohled mlhy a vyprávěl, jak se strašně bál, když pak odtamtud utíkal, protože mlha ho prý honila dlouhé tři dny, než mu dala pokoj. Pak šli dál, aby si našli něco dobrého k zakousnutí.

Trpaslíci, menší parta skřetů, několik ještěrů, drakonianů i dva draci oceňovali maso a tak muselo být u Stromu života i místo, kde se mohli najíst i tito tvorové. Jakmile mezi ně elf a dračice vešli, Viki zavrčela na zeleného draka, který se jí pár dní zpátky pokoušel sníst. Ten jí vrčení iritovaně oplatil. Protože měla na hlavě symbol stromu, nesměl jí ublížit. Ne tady, ne teď.

Přišel blíže a sklonil k ní hlavu, aby si jí prohlédl pečlivě.

„Jen tak někdo mi neuteče, to nebyl špatný výkon.“ zavrčel jasnou obecnou řečí.

Carnimor vrhal na draka varovné pohledy. Zasahovat ale nemusel.

Viki se zasmála a lehce posunula své levé křídlo, aby jí bylo vidět více na zadní nohu. Drak si tak všiml jizvy po kouzle, které draci dobře znají.

„Aha...“ Vzdychl zklamaně a rozhodl se nechat si na tohle sousto zajít chuť.

„Stejně bych se ti vzpříčila v krku.“ řekla po dračím Viki.

Drak na ní vrhl poslední uražený pohled a více se jí nezabýval. Očarované draky, kteří vypadají jako mláďata, ale jsou vyššího věku už ochutnal a znova nechtěl. Raději vzal mezi zuby býčí nohu a celou ji postupně spolkl jako had. O Viki se už nezajímal.

I když ho Carnimor ještě chvíli draka pozoroval, nevypozoroval nic podezřelého, tak sám sáhl po pečeném mase, zatímco Viki brala zavděk syrovými vnitřnostmi.

 

Ještě byl nějaký čas, než se začne s voláním a vítáním Slunce, takže se Carnimor usadil na louce, kde se teprve začali všichni scházet na závěrečný rituál. Viki se usadila do trávy hned vedle něj a pečlivě zkoumala jeho vlasy. Několik pramenů na elfové hlavě totiž bylo čistě šedých.

„Řekneš mi někdy, jak jsi k tomu vlastně přišel?“ Zeptala se Viki v myšlenkách. „Říkal jsi mi, že se tě dotkla smrt, neřekneš mi více?“

Elf chvíli váhal a pozoroval při tom obzor. „Nevím, o kolik více ti smím říct, Viki.“ zašeptal tiše. „Nelhal jsem ti, dotkla se mě smrt a to mne poznamenalo. Byla to má volba a tyhle šediny… jsou znamením mé vlastní volby. Prosím, už se neptej.“

Vypadal tak dotčeně, tak ztrápeně, že i Viki zalitovala své zvědavosti. Utrpení je spojovalo, to měli společné.

„Jednou ti snad řeknu všechno.“ dodal najednou. „Až na to budu připraven.“

S tím Carnimor začal tiše zpívat. Jejich okolí se zaplňovalo a někteří začali bubnovat. Další a další se přidávali s bubny, potleskem, dupáním i jinými rytmickými zvuky v souhře do které šamani začali vydávat zvuky písní přírody. Slunce začínalo vycházet společně s měsícem bok po boku. Ke zvuků se začalo přidávat volání slávy životu ve svatých jazycích a jakmile byl celý sluneční kotouč na obloze, všichni mu provolali slávu, vískali a tleskali. Rituál byl ukončen…

 

 

Carnimor nechvátal s odchodem. Než mohl i s Viki odplout, sešel se s kněžími svého řádu. Býval jejich nejvyšším knězem... kdysi... to už ale neplatilo. Půlelfka s bílými vlasy mu nyní byla nadřízená a Carnimor to vítal. Spolu s ostatními potřebovali dohodnout, kdy a jak začnou přijímat nové členy. Kněží Garakany bylo hodně, nyní ale byli tak roztroušení, že všude, kde byli, jich bylo málo. Tak to bylo dobře, ale byli tací, co projevovali zájem o to se k nim připojit. Vládnoucí velekněžka souhlasila, že bude vychovávat nováčky. Carnimor měl osobní problémy k řešení a zbylí tři byli často s velekněžkou v kontaktu, ale dva se věnovali horám a pomáhali jim v boji s pouští. Ten poslední byl trpaslík, co založil knihovnu a sbíral vědění pro blaho každého, kdo ho hledal.

Tak bylo domluveno a požehnáno velkou matkou Garakanou. Ještě nakonec se kněží Garakany rozloučili, v srdcích cítili tíhu smutku. Bylo jich málo a přece tušili, že příště se jich tu setká méně… Po tichém rituálu se rozešli a Carnimor se konečně zase převlékl do šatů, na které se tak těšil, své oblečení zabijáka a zbraně, sada nožů co se daly vrhat, dlouhý nůž a meč, který se v jeho rodě dědil. Radost ale nikdy netrvala dlouho, Carnimor by nejraději nosil róby kněze a v nich všechny své zbraně, ale dostalo se mu dost tvrdé lekce a tak pravidla svého řádu poctivě dodržoval…

Elf pobaveně sledoval Viki nastupovat na lodičku, hned se k ní nahrnuly děti, že málem nezbylo místo pro Carnimora samotného. Trochu si je v lodi uspořádal a až pak ji odrazil od břehu a pomocí dlouhého pádla nasměroval loď k přístavu. Rozhodnutí jeho paní, jak jí nyní říkal, ho potěšilo. Přesto mu hlavou vrtal problém. Agonamor nebyl jediným zlem ve světě. I u kořenů Stromu života slyšel zvěsti o čemsi zlém na východě, kde žijí lidé. Bylo na čase, aby se s Viki vydali na východ. Lidé měli krásná obydlí, dlouhé lány polí a pivo lepší, než kterákoliv jiná rasa. Tam se vždy dělo něco zvláštního. Lidé byli proměnliví, ale svého území si i přes ohromení kněží vážili. Bohové se o lidi starali dobře.

Z přístavu už mohli po svých, cesty bažinami byly zrádné, ale schůdné. Pokud jste zrovna nenarazili na krokodýla. Někteří narůstali značné velikosti, zvláště při dobré stravě. Proto museli oba být stále ve střehu. Měli k tomu nevítanou pomoc. Carnimora i Viki obtěžovali komáři.

„A to se většinou živí pylem...“ zabručel Carnimor. „Zlatý upíři, to byl jeden na patnáct akrů.“

„Ale s upírem by sis nemohl dovolit prohrát.“ Namítla Viki.

Elf zabručel, ale souhlasil. „Že jim moje krev vůbec chutná...“

Viki se po dračím zahihňala. „Asi seš jako víno, Carny, čím starší, tím lepší.“

Tentokrát se kněz od srdce zasmál… „Tak to mám velkou smůlu...“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a tři