Zapadlá povídka - 2. kapitola – Mezi lidmi

Napsal Morell Sunweaver (») 4. 5. 2020 v kategorii Všemožné povídky, přečteno: 235×

     V bažinách byl Carnimor neskutečně vděčný za křídla, která ho zabalila na noc a chránila ho alespoň částečně před dotěrnými komáry. Už tak měl rozškrábané ruce a protože mu křídla nechránila nohy, nervózně se ošíval. Musel použít magii, aby se přestal cukat a pak další, aby se zhojil. Jeho kouzla na ochranu ale pokulhávala. Nebylo moudré ani rozumné používat kouzlo na ochranu před hmyzem s dlouhým trváním. Mohl by si tak značně poškodit nebo změnit kůži. To nechtěl. Tak akorát okolo nich vytvořil ochranné pole, které bylo neprostupné pro hmyz.
     Trvalo jim to pěšky mnohem déle, než Viki vzduchem, ale Viki ráda chodila pěšky. S Carnimorem ještě raději. Až po dvou týdnech vešli do polí lidí, zavlažovaných vodou z bažin. Dračice se tu elfa držela velmi těsně jako se pes drží svého pána. Díky jejímu znamení se na ni sice lidé dívali podezřívavě, ale nechávali ji na pokoji. Našlo se dokonce i pár takových, kteří na elfovi vyzvídali, kde ji koupil, nebo, což ji štvalo více, za kolik by ji prodal. Carnimor měl dobrou náladu, tak se rozhodl dračici trochu poškádlit a s jedním zájemcem začal o ceně „smlouvat.“ Když nic jiného, aspoň zjistil, jakou mají lidé představu o ceně draka...
     Po přespání ve stodole, kde je nechal jeden farmář, protože se mu tak líbil drak a chtěl si ho prohlédnout opravdu zblízka, vstoupili do Andělské říše. Lidé zde vzývali anděly. Centrem bylo město Edenhrad, kde se vždy něco dělo. Lidé zde žili v míru a většinou čestně, dobře se tu ale dařilo pašování a černému trhu, kde se dalo sehnat téměř cokoliv. Carnimor netušil, co zlého by tu mohlo bujet kromě špatného jídla, popřípadě zkaženého. Také ve skrytu duše uvažoval, jestli se tu andělé opravdu vyskytují, nebo jsou s lidmi jen v kontaktu. Carnimor anděla viděl jen jednou a to nebyl zrovna hezký pohled. Myšlenku okamžitě zahnal. Věděl, že tehdy jednal správně, ale stejně na to nevzpomínal vůbec rád.

     Večer v hospodě se Carnimor uměl uvolnil a spokojeně se usadil na židli v rohu, kde k němu mohla Viki, která se schoulila do klubíčka hned u něj. Carnimor v takových chvílích docela dobře chápal, proč někteří chovatelé draků touží své miláčky v takové podobě udržet po celý jejich život. Byl na ni až příliš krásný pohled. Raději o tom neřekl ani slovo a napil se svého piva. V hlavě mu zabrnělo a jeho smysly se zachvěly, někdo tu byl, někdo jako nikdo jiný. Vešel starší člověk s rovnými šedivými vlasy, oblečený chudě, ale Carnimor jeho energii vnímal jako velmi silné světlo. Ten zvláštní člověk okamžitě upoutal jeho zvědavost.
     Jako by to vytušil, muž se na něj podíval a iritovaně si povzdechl. Zašel si k hostinskému pro pivo a pak zamířil přímo ke Carnimorovi.
     „Jako na zavolanou,“ prohlásil nespokojeně. „V Edenhradu řádí chřipky a kdo tam míří? Posel smrti.“
     Elf si ho přeměřil. Je pravda, že na levém rukávu má symbol lovců lebek, meč a lebku, ale tohle nečekal.
     „Nejsem poslem smrti, ale strážcem života a knězem Garakany.“
     Tentokrát si ho podivně přeměřoval onen muž. „Neměl jsi těch piv už dost? Plácáš totiž nesmysly.“
     Carnimor pozvedl obočí. „Jsem kněz Velké matky.“ řekl s důrazem na každé slovo. „A vy jste?“
     „Nyvoš.“ řekl muž. „Léčitel. A tebe tipuji tak na dvanáct piv. Protože jestli ty jsi kněz, tak já jsem pitomec.“
     Elf zachoval kamennou tvář, ale dračice se začala hihňat.
     „Co je ti k smíchu?“ Ohradil se Nyvoš. „Tvůj pán přebral a ty se hihňáš tomu, že se mu snažím nabídnout svou dobrou vůli a pomoc léčitele.“
     „Nejen pitomec, ale ještě k tomu světec.“ Teď už se usmál i elf.
     „A jak se kněz ve zbroji nástroje smrti jmenuje?“
     „Carnimor.“
     Nyvoš by pozvedl obočí nad hlavu, kdyby to uměl. „Slyšel jsem o tobě,“ připustil.
     „A tohle pivo...“ elf pozvedl korbel, „je mé první, prosím.“ Rukou pozval Nyvoše, aby se k němu připojil. „Jedno je pravda, opravdu máme namířeno do hlavního města.“
     Nyvoš se uvelebil a dopřál si čerstvého piva. „Druhý léčitel by se mi hodil, v Edenhradu řádí nemoc, mířím tam pomoci těm chudším.“
     „To jsem netušil. Bohužel moje léčitelské schopnosti za moc nestojí, pokud nejde o různé sečné a bodné rány.“
     „Jsi oblečený jako vrah, to nemáš zkušenosti s jedy?“ Zelené oči zářily údivem.
     Carnimor pokrčil rameny. „Ani ne. Klan, ze kterého pocházím, se vždy spoléhal na sílu zbraně a magie, jedy jsme nikdy nepotřebovali.“
     „Gah, co dělá kněz, co neumí léčit?“
     „Dělal jsem očistu a zaháněl zlé síly. Léčil jsem duše, ne těla.“ Carnimor se zahleděl do pěny svého piva. „Je pravda, že zde žijí andělé?“
     „Elf by to měl vědět, ne?“
     „Většinou se pohybuji v severních lesích mezi elfy, na březích moře a občas zavítám do bažin, ale mezi lidi téměř nechodím. Lidské generace se na můj vkus střídají příliš rychle… i když pokud jde o chuť piva, to je vždy znovu dobrodružstvím.“
     „Hmmm...“ Nyvoš zabručel a přešel v mlčení.
     „Ale pokud potřebuješ pomocnou ruku, můžeme jít s tebou, moc se ve zdejším kraji nevyznám.“
     „Dobrá, snad nemocné nevyděsí k smrti, když tam přijdeš takhle...“ Nyvoš se zaměřil na draka ležícího u elfa. „Neměl bych to srdce draka proklít, aby nerostl.“ S tím vstal a došel k Viki. „Ahojky,“ řekl mírně a opatrně natahoval ruku k její hlavě.
     „Takhle už byla, když jsem… když si mě získala.“ Procedil Carnimor. Jeho vyšší smysly mu potvrzovaly nevinnost toho člověka. „Jmenuje se Viki.“
     Viky také cítila laskavost člověka, pozvedla k ruce hlavu a nechala se pohladit. Spokojeně zavrněla a něžně mu oblízla dlaň.
     Carnimor měl v plánu se trochu připít a udělat zaniklému klanu čest v hospodské rvačce, ale začal váhat, jestli je to dobrý nápad. Posledně se to trochu zvrtlo, někdo ho vzal židlí přes hlavu a on se probudil na smetišti pod městem, jelikož to bylo jediné místo, kam ho Viki dokázala odtáhnout. Lidi prostě nebyli elfové, ale už neznal žádné elfy, co by se alespoň rituálně rvali, i tanečníků s meči bylo málo. Ti měli Carnimorův respekt v mnoha ohledech.
     Svět znal mír a bojovníků mnoho nepotřeboval. Ve své cti si Carnimor připouštěl, že je to tak správně, i když mu žár boje občas chyběl. Teď si mohl toho Nyvoše alespoň pečlivě prohlédnout. Zelené oči a šedivé vlasy mu dávaly vznešený vzhled navzdory šatům, které už poznaly příliš mnoho námahy. Vrásky téměř neměl, vypadal staře a zároveň ani ne až tak staře… ale mužova záda vypadala nemocně. Prohlédnout si je pečlivěji nemohl, jakési kouzlo mu v tom bránilo. Někteří lidé bohužel občas trpí na nemoci, když jsou starší, ale ještě nezažil člověka, který by to takovým zvláštním způsobem skrýval. A teď se ten stařec mazlil s dračicí, které se to líbilo.
     Nyvoš se najednou narovnal a přiklonil se ke Carnimorovi, aby jeho šepot slyšel jen on.
     „Dopij a zmizíme. Na druhé straně místnosti je banda stráží, oba bychom dopadli špatně, kdybychom se tu zdržovali ještě, když už budou pod parou...“

     Elfovi brzy došlo, že se Nyvoš stráží bál nejen proto, že by si v opilosti mohly začít připadat až moc důležité. Dost možná byl i hledaný, ať už právem, či ne. Stáhl ho z hlavní cesty a do hlubin lesa. Až dlouho po západě Slunce, nedaleko menšího jezera, se začal rozhlížet po místě k odpočinku. Dračice vypadala zmateně.
     „No tak, Viki, jako bychom nikdy necestovali v noci.“ Carnimor se zasmál.
     „Cože?“
     „Zrovna ti nadávala.“
     „Já vím.“ poznamenal Nyvoš. „Slyším ji stejně jako ty.“ Rozhlédl se. „Tady bychom si mohli odpočinout a konečně volně mluvit. Všechny vesnice jsou mimo dohled, takže můžeme rozdělat oheň.“
     To se Viki líbilo více, hned začala hledat dřevo. Nyvoš byl udivený tím, jak šikovná byla, když šlo o sbírání suchého klestí. Nenechala ho ani, aby jí pomáhal. Spokojeně  nalámala větve předníma nohama a pak na hromádku plivla. Následně prskla oheň a ve dříví se ozval velký „puf“ jak z něj vyšlehl oheň a dřevo už zůstalo hořet. To už u něj seděl Carnimor a na okraj hořícího ohniště kameny, které měl po ruce, aby se oheň nikam dál nerozšířil.
     Carnimor ji podrbal na krku, věděl, že to dračice zbožňuje. „Tak, Nyvoši, pověz mi tedy více. Co se děje v hlavním městě?“
     Stařec si povzdechl. „Něco je tu špatně, příteli. Nevidíš, že lidem se najednou už nedá tolik věřit? A ty nemoci… tohle není první vlna chřipky v andělské říši. Všichni to svádějí na Agonamor a vítr, ale já tomu nevěřím. Někdo lidem ubližuje schválně. Já se bojím, že jsou to andělé.“
     „Hmmm...“ Carnimor zabručel. „Nyvoši...“
     „Říkej mi Nyve, prosím.“
     „Mě říkají Carny… někteří mi z legrace ale říkají s „e,“ Cerny.“(čte se s K)
     Nyvoš se zahihňal.
     Elf se usmál. „Takže, Nyve… Proč by andělé vůbec škodili svým vlastním… Co to je?“ Otočil se k jezeru. „Nejsme sami.“ S tím rychle uhasil oheň. „Raději se pohneme. Oba hned za mnou.“
     S tím je vedl mezi stromy, hledal křoviska. I když Viki viděla obstojně, Canrimor viděl stejně dobře, jako ve dne a brzy je přivedl na místo, které se mu líbilo. Tři křoviska blízko sebe, tam nebudou vidět. Brzy věděl, že tam je hledat moc nebudou. Nesmál se ale, mezi křovisky leželo několik mrtvých zvířat.
     Viki znechuceně zafuněla a Carnimor ji okamžitě napomenul naštvaným „Pšššt!“
     „Zacpi si nos a pojď,“ zašeptal Carnimor. „Slyším je.“
     O pár momentů později je zaslechl i Nyvoš, který se přikrčil mezi nebohá zvířata, ze kterých se mu dělalo nevolno zrovna jako dračici.
     „Oba si lehněte, ať nejste vidět.“ přikázal jim Carnimor tiše a sám se přikrčil.
     Elf se pokáral za toužení po bitvách. Teď šlo o život. Slyšel je, jak procházejí lesy. Chytil do ruky meč, ale nehýbal s ním. Zůstal ve dřepu, jednu nohu více dopředu, připravený vyskočit a v mžiku zabíjet, kdyby je našli. Zatím je ale ani neviděli, také zůstal skrčený a nehybný. Na své uši se mohl spolehnout a jestli s sebou nemají psy, snadno je přehlédnou, i když mají pochodně.
     Zkušený lovec zůstal ve své pozici nehnutě a soustředil se na dech a na zvuky lidí. Blížili se. Jejich nadávání mu dalo poznat minimálně pět lidí. Jen jeden byl blízko a on už téměř cítil na kůži jeho pohled. Zůstal ale nehybně, nepohnul ani pohledem. Dokonale splýval s terénem a tak zůstal nepovšimnut a stíny, které pozoroval, se zase začaly prodlužovat.
     Carnimor zaslechl nadávky a stěžování si, že je v tomhle lese nenajdou.
     „Byli tu a jsou tu!“ zařval ten, který došel až ke křoví, od kterého ho odehnal pach mrtvol. „Takže je najdeme! Čím se provinili, si vymyslíme později, ale teď je musíme najít. Vládci vydali jasné rozkazy ohledně léčitelů v království a sázím se, že jeden nám tu právě prokluzuje!“
     „Minimálně jeden,“ zabručel další. „Pojďte, žádný léčitel se neschová mezi zdechlinami. Z toho puchu je blbě i mně.“
     Všichni postupně zamířili do kopce.
     Nyvoš si všiml, že až po jisté době, kdy nastalo ticho, se socha jménem Carnimor zase proměnila v elfa.
     „Pro teď jsou pryč ale mohou se vrátit. Myslím, že raději dnes spát nebudeme, nemůžu tě nutit lézt na strom. Jestli si pamatuji, tam, kam mířili, vede cesta do kopců, tam můžeme dojít blízko Edenhradu nespatření… Ah, nenapadlo mě, že se tu budu muset plížit a ještě pašovat léčitele.“
     „Omlouvám se, že jsem tě do toho namočil. Ale věř mi, dopadl jsi ještě dobře. A cestu si tedy pamatuješ opravdu obstojně.“
     „Dobrá, půjdeme za nimi. Budou se muset rozdělit, aby pokryli větší plochu. Proklouzneme jim a pokud ne, nebudu muset  ublížit tolika lidem… Povedu vás.“
     „Nebojíš se, že Viki vzlétne a odhalí nás?“
     „Ne.“ Odpověděl Carnimor a rukou naznačil, ať ho následují...
     Zbylé hodiny noci se plížili lesem. Carnimor se často zastavoval a naslouchal, ale díky jeho očím a uším proklouzli a na hlídku už nenarazili. Zmizeli strážným v kopcích, kde, pod pálícím Sluncem, konečně ulehli ke spánku, Carnimor zůstal vzhůru a hlídal. Tiše si zpíval a promýšlel, do čeho se to sakra namočil. Pak se musel sám nad sebou zasmát. Má tolik zkušeností a zaházelo s ním, že teď je zase v nebezpečí, protože v chrámu, kde tak dlouho byl, ho nemohlo ohrozit zhola nic. Tohle byl život, který mu občas chyběl.
     S tím začal znovu zpívat, někdy moudré písně svatých, které zpívali kněží, jindy vražedné bojové písně svého klanu. A zatímco si zpíval a promýšlel svou situaci a taktiku pro následující dny, hodiny ubývaly a Slunce putovalo po obloze. Až když se Viki sama probudila, Carnimor uvažoval, jestli se mu chce spát, ale nechtělo. Takže probudili i Nyvoše a vydali se na cestu. Ani jednoho z nich netěšilo, že sotva se rozhodli vydat na cestu, začalo pršet. Bohužel pršelo vytrvale a na cestovatelích tak příroda nenechala jedinou nit suchou.
     Déšť cestovatelům až tak nevadil, ale zkazil jim veškerou chuť si o čemkoliv povídat, takže putovali mlčky. Po zbytek dne pršet nepřestalo, takže byli rádi, že našli alespoň převis skály, pod kterým se mohli schovat.
     To už byli ale za kopci a scházeli do obydlené oblasti. Tady se pro změnu ukázalo Sluníčko a celý den bylo vedro. Nyvoš zjistil, že jeden drb o elfech není až takový drb, tedy, že každý elf má u sebe hřeben. Jakmile Carnimor uschl, začal se česat. A dával si načas. Jakmile konečně skončil, nabídl hřeben Nyvošovi, který byl tak vykolejený, že mu ani nedokázal odpovědět.
     Byly to ještě dva dny do hlavního města. Nyvoš doporučil jednu z farem, kde žije počestná rodina a i Carnimor s radostí přijal přespání na suchém senu, kde si mohl vysušit boty. Tady se ale nespí zadarmo. Carnimor krátce zaváhal, ale také přiložil ruku k dílu. Společně s pánem farmy pomohl opravit střechu, měl ruce silné i na elfa a tak mohli přesouvat dlouhé trámy rychle. I tak ale skončili až v noci.
     I přes protesty Nyvoše odešli z farmy až po poledni, kdy elf s farmářem střechu dodělali úplně. Carnimor ho pak spokojeně uklidňoval. Ovšem až večer vytáhl z mošny půlku pečené slepice. Druhou měl syrovou a dal ji i s vnitřnostmi Viki. Dračice zbožňovala slepice, i když její stravou obvykle bylo to, co si chytila v divočině. Málokdy jedla více než jednou za dva až tři dny. A vzhledem k její velikosti jí pro teď půlka slepice stačila.
     Tentokrát, vyspaný a svěží, byl Carnimor ve vyprávěcí náladě, takže se uvelebili na lučinách pod osamělým stromem. Při západu Slunce Carnimor vzdal díky Velké matce Garakaně a pak se usadil u ohniště s Nyvošem a po zapění své rituální písně vyzval Nyvoše, aby pokračoval o nemoci a andělech. Pořád ho trápilo, že neměl žádnou lepší teorii o původu těch chorob. Elfové prostě neměli důvod nyní mořit lidi, gnómy z Opásané země nezajímalo nic mimo jejich vlastní zemi a neznal draka, co by působil takovou magií. Prostě ho nic nenapadalo.
     Nyvoš se zdráhal. Když už chvíli mlčel, Carnimor mávl rukou.
     „Nech to tedy být. Víš, měl jsi pravdu, že jako elf vím o andělech, jednoho jsem viděl. Co o nich vlastně víš? Co je to za rasu a ke kterému božstvu patří?“
     „Rasu? Jsou to lidi!“ Vystartoval Nyvoš. „Ah… víš, nejde o nějakou zvláštní rasu, jen o rod lidí, kteří si přáli se přiblížit nebi, kde věřili, že sídlí jejich bůh. V té době byli tak vznešení ve svých srdcích a skutcích, že se jim přání vyplnilo a narostla jim opeřená křídla, která je krásně unesla. Pokud si pamatuji, tak pomáhali s vypěstováním Stromu života. Ale to být pravda nemusí. Žili v místech, která jsou dnes jen pouští, protože blízko jejich země pak vznikl Agonamor, takže museli odejít. Lidé už je pak nepoznávali jako své bratry a tak si je zbožštili, což andělům neprospělo. Stali se jejich vládci a vybudovali si své skryté město, ze kterého tuto říši řídí do dnešních dnů. Svou moc, kterou měli tehdy, ztratili, ale pořád vládnou velkou magií. Jejich disciplina už ale dávno nevychází ze srdce, stala se jen tradicí a andělé se stali posedlí svou dokonalostí.“ Nyvoš se odmlčel.
     „Párkrát jsem mezi lidmi byl a ptal se, ale tohle mi nikdy neřekli, vždy jim jen prozpěvovali chválu. Proto tě hledají? Že haníš anděly?“
     „Ne, jen teď mají snahu odchytávat léčitele, aby léčili bohaté, kteří berou jako privilegium sloužit andělům. Tak to tu prostě chodí.“ Nyvoš pokrčil rameny. „hele, žiji tu už dvě desítky let, jsem zvyklý na takové zacházení.“
     Carnimor udělal obličej. „Ach jo, vy lidi a vaše přizpůsobivost. Vskutku dvousečná zbraň.“
     „Tak se to taky dá říct.“ Souhlasil Nyvoš. „Máš pravdu víc, než tušíš, jsi moudřejší, než jsem myslel.“
     „Ani ne, jen už jsem se sám pořezal.“
     „Aha.“
     Carnimor se zamyslel. „Odkud tedy víš tolik o andělech?“
     „No… to je příběh, který se upřímně snažím zadupat do písků zapomnění.“
     „Proč?“ Položil mu ruku na rameno.
     „Prosím, neptej se mě na to, pořád to bolí...“
     Nyvoš se zatvářil tak smutně, že Viki vstala a zezadu na něj skočila a věnovala mu dračí objetí…
     Poprvé v životě viděl Carnimor draka vyvalit oči.
     „Co to je?“ Ozvala se Viki v jeho myšlenkách. Její tlapa zašátrala po Nyvošových zádech.
     „Hej! To se nesluší!“ Ohradil se Nyvoš.
     „Co se nesluší?“ Zeptal se Carnimor. „Co tam vlastně schováváš?“
     Nyvoš si povzdechl. „Doufal jsem, že na to nepřijdete.“
     S tím si před nimi poprvé sundal svou ošuntělou tuniku a pak jim ukázal nahá záda. Carnimor uznale přikývl. Kromě sbírky jizev měl na zádech krátké pahýly čistě bílých křídel. Z jednoho trčel kousek zčernalé kosti.
     „To hodně vysvětluje,“ poznamenal Carnimor. „Ale teď mne to zajímá ještě víc. Co se ti stalo? Jak jsi mohl přijít o křídla?“
     „Kleštěmi.“  řekl Nyvoš a pak mu přes tvář přešel stín. „A věř, že to bolí, když ti přecvaknou kost.“ Oblékl se. „Měl jsem rodinu, byl jsem strážcem vědění, o historii zdejších krajů i té prokleté pouště vím víc než většina, celý život jsem to studoval a k tomu jsem se věnoval jako koníčku studiu léčení. Bohužel, studium může jednoho z ignorace a debility i vyléčit. Došlo mi, jak moc jsme poklesli, když jsem studoval minulost a dávnou moudrost prvních svého druhu. Jejich světlo proniklo do mé mysli a já věřil, že nesu dobrou zprávu, že mohu anděly povznést, takže jsem jim všem svůj objev hezky veřejně řekl… Můj bože, já byl naivní...“ Na chvíli skryl tvář v dlani. „Už se mi nikdo nepodíval do tváře, protože jsem urazil jejich ješitnost. Dovolil jsem si nařknout je, že se snaží o dokonalost nesprávně a že se tak jen tváří...“ Krátce se odmlčel. „Mé srdce bylo plné touhy pomáhat a tak jsem si neuvědomil nebezpečí, kterému jsem se vystavil. Nakonec mi ustřihli mi křídla kleštěmi, a zbičovali mě, jak to dělali všem, kteří se odchýlili od jejich vysokých standardů sobců a ještě krvácejícího mě hodili do stoky pod městem. Nemusím ti říkat, jak zlý to je, když krvácející ránu namočíš do tak špinavé vody. I přes ztrátu krve jsem se kus odvlekl, ale z koryta jsem se vyškrábat nedokázal… tak končí všichni, které takto andělé ze svého „klanu“ vyhostí. Našla mě tam dcera jednoho z hospodských a pomohla mi. Její rodina mi dovolila u nich zůstat, protože jsem vyléčil všechny jejich neduhy. Po pár měsících jsem odešel a stal se potulným léčitelem. To bylo před dvaceti lety… přesněji devatenácti, ale to je drobnost.“ Povzdechl si. „Pořád na ně myslím, na ženu, kterou miluji a ty báječné děti, co jsem musel sundávat z věží, kam samy vyletěly ale tam je přemohl strach z výšek. Už dospěly a mají nejspíš své vlastní rodiny a drobné děti…. Ani netuší...“ Nyvoš se rozbrečel…
     Carnimor mlčel a sledoval plačícího anděla. „Vím, jaké to je, ztratit někoho, koho miluješ. Tehdy jsem to nedokázal unést a opustil jsem svůj klan sám. Pořád se považuji za jednoho z nich, i když se mě pokoušeli zabít. Ale já nemohl zůstat a budovat svou čest krví na svých rukou. Dozvěděl jsem se o Garakaně a její kněží se nade mnou nakonec slitovali. A pak jsem se rozhodl stát jedním z nich a Garakana sama to stvrdila i přes jejich strach. Až práce pro druhé mi pomohla zahojit mé srdce.“
     „Mně taky.“ Přikývl Nyvoš v slzách. „Ale stejně to stále bolí. Protože je stále miluji a… „ Natáhl ruku směrem k Edenhradu… „A jsou támhle, tak blízko… a přece mimo můj dosah.“
     Viki zakňučela a opřela se hlavou o starcovu tvář.
     „A co ses naučil od prastarých andělů...“
     „Tím žiji dodnes.“ připustil Nyvoš. „Protože… vlastně nevím, prostě je to tak správně, takhle žít… a to i když je to tak nepříjemné. Je v tom něco posvátného, co existuje jen v duši.“
     „Jsi andělem možná daleko víc, než kterýkoliv opeřenec v tom vašem sídle.“ Povzbudil ho Carnimor. „Máš v sobě světlo, které je svaté. Věděl jsem o tobě ještě předtím, než jsem tě poprvé uviděl. Křídla nic neznamenají a tvá rodina měla příležitost tě vyslyšet. Rozhodli se sami, jak chtějí žít. Věřím, že jsou šťastní. Ale pochybuji, že bys zmizel z jejich srdcí tak snadno, jako z jejich přítomnosti. Zvlášť když jsi očividně duchem stále s nimi.“
     Oheň praskal a oba se odmlčeli, zatímco Viki položila hlavu Nyvošovi na klín a nechala se hladit…

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a třináct